Nový Tibet

S vnějšími projevy náboženství, především buddhismu, se setkáte v Ladakhu na každém kroku. Kamenné desky nesoucí posvátnou prosbu Óm mani padmé húm, modlitební mlýnky v rukou starších lidí nebo modlitební praporky vlající v nikdy nepřestávajícím vánku.

Modlitební praporky vytvářejí v horách v Ladakhu zvláštní atmosféru.

FOTO: Jan Papež, CK Marco Polo

Indická himálajská oblast Ladakh je často nazývána Novým Tibetem. Pro podobnost krásné, úchvatné a dech beroucí krajiny. Ale také proto, že se do oblasti Ladakh přesunula velká část tibetských duchovních a Ladakh se tak stal prakticky duchovním centrem pěti rozhodujících sekt tibetského buddhismu, i když exilové sídlo dalajlámy najdeme v Dharamsale v sousední oblasti Himáčalpradéš. Ta se ovšem bere mnohem více za centrum politické. Jednotlivé kláštery (resp. klášterní školy) projevují velmi silnou samostatnost a bezesporu změnily kulturní situaci jednotlivých přilehlých údolí. Ačkoliv jsou dnes stále častěji cílem turistů, nejsou rozhodně žádným skanzenem, ale živoucím organismem.

Řeka Indus je v Ladakhu ještě nenápadnou říčkou. I když na jaře při tání sněhu je to divoká řeka.

FOTO: Jan Papež, CK Marco Polo

Nezbytnou součástí klášterních verand, podloubí a pavlačí jsou nástěnné fresky znázorňující Kolo života – Bhavačakra. Bhava znamená život a čakra kolo. Strašlivý bůh pekel Jama drží ve svých pařátech kruh, v jehož středu se většinou nacházejí zvířata – kohout, had a prase – symbolizující žádostivost, zášť a klam, tedy tři vlastnosti, díky kterým podléháme touhám, snům a hříchům. Ony jsou hnacím motorem, který roztáčí náš život.

Historickým a kulturním srdcem oblasti je údolí řeky Indu, ve kterém najdete i několik proslulých klášterů majestátně trůnících na hřebenech kopců. Kláštery Hemis, Tikse, Lamajuru, Ridzong či úchvatný klášter Likir. Tudy kráčela historie buddhismu počínaje 8. stoletím, s vrcholem v 17. století a stále živou přítomností.

Cesta do Alchi (Alči).

FOTO: Jan Papež

Alči – kráska uprostřed hor 

Perlou mezi ladakhskými kláštery je klášter Alči, založený na počátku 12. století. Dnes již opuštěný klášter byl více než 400 let náboženským centrem rozsáhlé oblasti. Výjimečné je především průčelí tohoto kláštera postavené ze dřeva, zřejmě umělci z Kašmíru, a nádherná vnitřní výzdoba.

Klášter je výjimečný i svou polohou. Není postavený na vrcholu kopce jako jiné kláštery, ale v romantickém meandru řeky Indus s prstencem pustých hor tvořícím úchvatné pozadí.

Klášter v Alchi (Alči)

FOTO: archiv autora

Až do roku 1974 byl opuštěný klášter Alči pro svět naprosto neznámým. Dnes patří bezesporu k nejvýznamnějším centrům himálajského budhistického umění.

Kdo se chce třeba jen na pár hodin dotknout ducha buddhismu vysokohorských masívů, může v některém z klášterů prožít ranní modlitbu a meditaci. Nejedná se o žádné folklórní vystoupení, ale autentickou součást života mnichů. Je to velmi silný zážitek.

Stará legenda

Na vrcholu pohoří Karákóram se bůh Himálaje Hímávatí s úctou postavil před Šivu. K nohám mu položil voňavé květy meruněk a pravil: „Ó pane, přivedl jsem tě, abych ti zjevil svou dceru Párvatí. Má dcera ti chce sloužit. Chceš-li mne potěšit, ó pane, dovol jí to.“ Šiva pohlédl do horských údolí, kde krásná Párvatí ležela a spala. Spatřil plné boky, útlý pas, nádherná ňadra a štíhlé ruce složené pod hlavou. Ten pohled Šivu rozněžnil. Zavřel oči a v jeho mysli uzrálo rozhodnutí: tu krásu musím uchovat. A tak se i stalo. Na všech místech, kde se tělo božské dcery hor dotýkalo země, vznikla úrodná údolí, která každé léto rozkvetou tisícem květů a horské štíty v okolí chrání jejich klid. Vysokohorská vyprahlá pouštní oblast Ladakh tak získala zelené oblasti vesnických oáz, roztroušených v povodí řek Nubra, Zaskar a Indus.

 

Většinu údolí v Ladakhu proměnili místní v zelené oázy. Stojí to nezměrné úsilí.

FOTO: archiv autora

Ani Indové, ani Číňané

Oblast horských průsmyků skrývá několik nezávislých etnik, která nepatří ani do rodiny indických, ani čínských národů. Odborníci se domnívají, že tyto kmeny jsou spíše potomky Mongolů, kteří přišli do této oblasti z Tibetu a severní Indie. Drsné životní podmínky majestátních hor a izolovanost, kdy více než 8 měsíců v roce byla (a vlastně doposud je) oblast nepřístupná pro kohokoliv z vnějšího světa, umožnily etnickou čistotu vývoje údolních kmenů. Místní obyvatelé mají jen 4 měsíce na to, aby si obstarali potraviny a vše ostatní i pro zbytek roku. Nutí je to nejen k neuvěřitelné pracovitosti a houževnatosti, ale i k nečekaně praktickému uvažování o všem, co se obživy týká. Musí skvěle plánovat, musí být schopni využít vše, co jim matka příroda v této drsné oblasti a vysoké nadmořské výšce umožní vypěstovat a získat. Vysoké mrazy v zimních měsících neumožňují například zavařování potravin, protože mráz by roztrhal vše, co obsahuje vodu. Většina potravin se tedy musí usušit, a to včetně ryb a masa.

Nejčastěji pěstovaným ovocem v Ladakhu je překvapivě meruňka.

FOTO: archiv autora

Meruňky jsou základ

Překvapením pro mne byly především meruňky. Nečekal bych, že v této nadmořské výšce toto ovoce najdu, a už vůbec bych nečekal, že meruňka bude základním ovocem domorodců v oblasti Ladakh.

Tak, jak se musí vesničané postarat o sebe, musí se samozřejmě postarat i o svůj dobytek. Je nezbytné mu zajistit nejen střechu nad hlavou, ale také zásobu potravin na celou dlouhou zimu. Kdo by to nedokázal, neměl by šanci na přežití.

Ve velmi krátkém létu se musí každý kousek úrodné půdy využít k vypěstování potravin na celou zimu.

FOTO: Jan Papež, CK Marco Polo

Zima odřízne jednotlivá údolí a i komunikace mezi jednotlivými domy ve vesnicích je mnohem těžší. Jedinými schůdnými cestami v zimních měsících jsou zamrzlé řeky, a to s velkými obtížemi. Rodiny zůstávají po dlouhé měsíce spolu, lidé jsou odkázáni jeden na druhého. Zima je obdobím, kdy se předávají legendy z generace na generaci, kdy se děti učí od rodičů číst a psát a kdy se navazuje na starodávné tradice.

Indové i Číňané mluví o domorodých kmenech z údolí Ladakhu povýšeně a nadřazeně, ale není to fér. Jistěže technologicky zůstávají obyvatelé údolních vesnic hodně pozadu, ale na druhou stranu například jejich zavlažovací kanály jsou téměř identické s proslavenými zavlažovacími kanály peruánských Inků. Umožňují zúrodnění pouštní krajiny a vysokohorských úbočí. Systém zavlažovaných teras vytváří mikroklimata, která vyhovují plodinám, které by zde nikdy nemohly růst.

Při přejezdu hor můžete potkávat vojenské kolony. Vyhnout se jim vyžaduje pevné nervy a notnou dávku odvahy.

FOTO: archiv autora

Armáda, matka pokroku

Ladakh je oblast na hranici tří světů. Čína, Indie, Pákistán. Každý by rád kontroloval vysokohorské průsmyky v této oblasti. Jsou totiž jedinou přístupovou cestou do oblasti a zároveň jedinou cestou k sousedům. V současné době působí v Ladakhu více než 100 000 příslušníků indické armády. Některá údolí zabrala armáda celá. Vojáci jsou totiž na tom úplně stejně jako domorodci, musí během 4 měsíců vytvořit zásoby na celou zimu. Sklady potravin, pohonných hmot, proviantu všeho druhu, to zabere místo. A nejen to. Musíte všechny tyto zásoby dostat na místo během letních měsíců. Dlouhé, předlouhé kolony armádních náklaďáků brázdí uzounké klikaté horské cesty po celé léto. Narazíte na ně často a všude. Armáda se ovšem chová velmi ohleduplně. Zdržuje dopravu, ale neblokuje ji úplně a snaží se nekomplikovat život místním víc, než je nutné. Navíc udržuje silnice, zavádí elektřinu, nakupuje určitou část zásob od místních a dává místním práci. Kdo chce pracovat pro armádu, musí umět číst a psát. Navíc armáda umožňuje obchod s pohonnými hmotami, a tak pomalu, ale jistě dochází k modernizaci života v údolních vesnicích. Nakolik je to dobře nebo špatně, ukáže čas.

Řeka Indus je v Ladakhu ještě nenápadnou říčkou. I když na jaře při tání sněhu je to divoká řeka.

FOTO: Jan Papež

Díky armádě bylo rekonstruováno i letiště v Lehu a bylo otevřeno i pro civilní veřejnost. Dostupnost pro turistický ruch se tak zlepšila a turisté přinášejí další pracovní příležitost pro kmeny z údolí. Turisté potřebují někde bydlet, něco jíst a potřebují průvodce na své treky a výlety.

Město Léh – uzlík na Hedvábné stezce

Když se ve 13. století vlekl s kupeckou karavanou po Hedvábné stezce Marco Polo, procházel pravděpodobně i místem, kde leží město Léh. Tehdy tu byla jen prašná cesta a kamenné pole vedoucí k průsmyku Kardung La. Ale již o tři sta let později král Sengee Namgjal mohl pozorovat z oken svého královského paláce velmi rušné uličky plné obchodníků, tažných zvířat a zboží všeho druhu. Město Léh v té době patřilo k nejrušnějším střediskům Hedvábné stezky. Každý, kdo se chystal překonat horské štíty směrem do Číny, a každý, kdo je právě překonal na cestě z Číny, využíval zázemí, které Léh poskytoval. Velbloudí a koňské karavany, ale i karavany nosičů zde nabíraly zásoby na další cestu. Obchodníci se tu pokoušeli prodat drahé čínské hedvábí a indické koření, tepané stříbrné nádobí, perské koberce nebo sůl.

Stupa Shanti nedaleko města Léh.

FOTO: Petr Sirotek, Ck Marco Polo

Ani v současnosti neztratilo město své kouzlo. Leží v nadmořské výšce 3505 m n. m. a je obklopené prstencem úchvatných horských štítů. Stále je středem obchodu pro místní obyvatele, kteří přijíždějí ze svých údolních vesnic, aby zde nakoupili to nejpotřebnější a pokusili se něco prodat. Mají jen málo možností získat hotovost, pokud neslouží armádě nebo turistům, a tak tu najdete vesničanky, které se pokoušejí prodat pár rajčat, paprik, cibulí a sušených meruněk. Obchodů pro turisty se ovšem zmocnili podnikaví Indové a místní z nich nemají téměř nic.

Léh je křižovatkou kultur a náboženství. Najdete tu nejen očekávaný buddhismus, ale i islám, křesťanství i židovskou část města. Některé domy ve starobylých uličkách procházejí rekonstrukcí a městu se vrací dřívější krása.

Léh je bezesporu místem, které by návštěvník Ladakhu neměl minout. Je ideálním výchozím bodem pro cesty po celém Ladakhu. V okolí je množství trekových tras, od nejlehčích až po několikadenní náročné trasy pro zkušené milovníky hor.

Kontrolní bod v průsmyku Čang La. 5360 m n. m.

FOTO: Jan Papež

Jezero Pangong Tso – modrá perla Ladakhu

Jedním z nejkrásnějších výletů v oblasti Ladakh je bezesporu výlet k jezeru Pangong Tso. Leží v nadmořské výšce 4300 m n. m. a je dlouhé 134 km a široké téměř 5 km. Je jedním z největších jezer se slanou vodou v Asii. Jen jedna třetina jezera leží v Indii a zbylé dvě třetiny zdobí Tibet.

Sama cesta z Léhu k jezeru Pangong Tso je zážitek. Musíte se vyšplhat do jednoho z nevyšších horských sedel, do sedla Čang La, a pak se spouštět křivolakou úzkou cestou mezi žlutými kopci a zelenými údolími a šplhat na náhorní plošinu k jezeru.

Jezero Pangong Tso. 4250 m n. m.

FOTO: Jan Papež

Určitě si nechte na pobyt u jezera víc než jen jednu noc. Pokud si chcete krásu jezera opravdu užít, musíte na to mít čas a musíte dát sami sobě šanci vidět jezero ve slunečních paprscích. Počasí v této nadmořské výšce je nejisté a nádherné slunečné počasí může během několika minut vystřídat sněhová vánice, aby pak opět hladinu jezera rozzářily paprsky slunce.

U jezera Pangong nečekejte hotely, je třeba postavit stan a doufat, že v noci nebude moc mrznout.

FOTO: Jan Papež

V roce 1962 došlo v okolí jezera k vojenskému konfliktu a indická armáda utrpěla porážku od Maovy Číny. Frustrace z této porážky vedla indickou armádu k rozhodnutí uzavřít celou oblast pro kohokoliv zvenku a vytvořit zde vojenské území. Teprve v polovině devadesátých let se uzávěra jezera Pangong Tso pootevřela a první výpravy návštěvníků se mohly pokochat tímto přírodním skvostem. I nyní musíte mít povolení k návštěvě a musíte se registrovat. Armádní přítomnost je zde patrná, ale ne nějak dramaticky. Prostě jste na hranici dvou velmocí, které se nemají moc rády.