Vznikl v dobách Byzantské říše, v letech 532–537, a bezmála tisíc let byl největším křesťanským chrámem na světě. Když v něm stojíte, překvapí vás, že už před 1500 lety dokázali výjimeční stavitelé zastřešit tak monumentální prostor bez sloupů uvnitř, jen pomocí mohutné klenby a pilířů skrytých v nosných zdech stavby. Postavit něco takového vyžadovalo mimořádné technické znalosti a pořádný kus odvahy.

Stavbu obdivovali i Osmané. Když Konstantinopol v 15. století dobyli, nezbourali ji. Přistavěli k chrámu čtyři minarety, zakryli křesťanské symboly a udělali z něj mešitu. Řadou jeho stavebních prvků se pak inspirovali při stavbách svých mešit.

Dnes je chrám Boží Moudrosti (Hagia Sofia) muzeem a stát investuje hodně peněz do jeho rekonstrukce. I proto tu nejspíš narazíte u některé ze zdí na lešení s restaurátory.

Chrám zaujme oslnivým interiérem.

Chrám zaujme oslnivým interiérem.

 

FOTO: Profimedia.cz

Palác plný bohatství a luxusu

Hned vedle stojí Palác Topkapi, bývalé sídlo vlády a pak i sultánů. Je to jedna ze staveb, které symbolizují rozkvět i moc Osmanské říše. Kdysi v něm žilo až pět tisíc lidí.

Mnoho návštěvníků zajímá klenotnice s Lžičařovým diamantem (pátý největší na světě), drahokamy posázený trůn, přepychově vybavené místnosti, lázně, harém, krásné zahrady a spousta dalších atrakcí. Palác však není jen místo, kde panovníci soustředili velké bohatství, skrývá i spoustu zajímavých příběhů.

Třeba ten o Roxelaně, jedné z žen z harému, která okouzlila proslulého sultána Sulejmana Nádherného uměním milovat, ale i nespornou inteligencí. Dokonce si ji vzal za manželku. Do té doby bylo něčím nevídaným, aby se sultán oženil, navíc s děvčetem z harému.

Ale to je pouze zlomek z neuvěřitelného osudu této ambiciózní ženy unesené osmanskými vojáky z malého města nedaleko ukrajinské Haliče. Vyznala se totiž v palácových intrikách stejně dobře jako ve státních záležitostech.

Jednou z dominant města je také Mešita sultána Ahmeda známá coby Modrá mešita.

Jednou z dominant města je také Mešita sultána Ahmeda známá coby Modrá mešita.

FOTO: Profimedia.cz

Na málokterém místě najdete tolik starověkých památek z různých zemí jako v Archeologickém muzeu a v Muzeu starověkého orientu. Stojí hned vedle paláce. Jsou tu památky z Babylónu, Egypta, Chetitského království, Fénicie, z říše Alexandra Velikého (například socha věhlasného vojevůdce a jeho sarkofág), ale také z dob Řeků i Římanů atd.

Pozoruhodná je například kopie tabulky s Kadešskou smlouvou, nejstarší mírovou úmluvou na světě. Uzavřel ji slavný faraon Ramesse II. a chetitský král Chattušiliš III. Kopii této smlouvy najdete i u vchodu do budovy OSN v americkém New Yorku.

Barvité bazary okouzlí vůněmi

Pokud máte stejně jako já rádi pestrý svět tržnic, měli byste navštívit Velký bazar, největší krytý bazar na světě. Najdete tu více než čtyři tisíce krámků s nejrůznějším zbožím, včetně toho zlatnického. A můžete si tu potrénovat i smlouvání. Bývá lepší sem zajít ve všední dny, kdy tu není tak velký nával.

Evropané méně znají nedaleký Egyptský bazar s kořením a dalším zbožím. Je krásně barevný a hezký na koukání, ale podmanivě vonící koření nakoupíte levněji v uličkách v okolí bazaru. Průvodci často upozorňují, že je dobré dávat si v tržnicích pozor na kapesní zloděje.

Turisté by neměli minout některý z bazarů.

Turisté by neměli minout některý z bazarů.

FOTO: Petr Veselý, Právo

Jsou plné dobrot i nejrůznějšího rukodělného zboží.

Jsou plné dobrot i nejrůznějšího rukodělného zboží.

FOTO: Petr Veselý, Právo

Turisté hodně navštěvují také Modrou mešitu, jejíž stavební řešení a výzdobu označují odborníci za vrchol osmanského stavitelství. Nebo podobně pozoruhodnou stavbu, Sulejmanovu mešitu.

Zvláštním zážitkem je návštěva podzemní cisterny Yerebatan Saray (Potopený palác), mohutné zásobárny na vodu ještě z dob byzantských císařů. Její cihlovou klenbu podpírá 346 sloupů vysokých 8 metrů. Stojí ve 12 řadách.

Zároveň se celý podzemní palác odráží v hladině nádrže. Cisterna pomáhala městu přežít vedra i obléhání nepřátelskými vojsky, spolu s nedalekým Valentovým akvaduktem a 5,6 kilometru dlouhými Theodisovými hradbami, jejichž větší část se zachovala dodnes.

Cisterna na vodu z dob byzantské říše je nutnou zastávkou. Objevila se také v románu Dana Browna Inferno.

Cisterna na vodu z dob Byzantské říše je nutnou zastávkou. Objevila se také v románu Dana Browna Inferno.

FOTO: Profimedia.cz

Krásný pohled na historické centrum je z Galatské věže, která se tyčí na druhém břehu zátoky Zlatý roh. A to hlavně večer, když se město rozsvítí.

Za věží začíná pěší zóna na ulici Istiklal, která vede na náměstí Taksim. To je pro místní něčím, jako pro nás v Praze Václavák. Můžete se tu projet replikou staré tramvaje, a kdo má rád romantické uličky starých měst, ten si je užije v nedaleké oblasti Galata.

Zajeďte si lodí na druhý břeh

Čtvrť Kadiköy leží na druhé straně Bosporského průlivu, v asijské části města. Se skupinou novinářů jsme se do ní dostali přívozem přímo z centra Istanbulu. Lístek stál asi půl eura (12,9 koruny).

Je to čtvrť plná obchodů, tradičních restaurací, barů a kaváren. Kromě Turků tu žijí Řekové, Arméni a další menšiny. V kosmopolitním Istanbulu to není vzácný jev. Najdete tu řadu módních butiků, nás však zajímaly hlavně uličky a obchody s nejrůznějšími potravinami, kam nechodí jen turisté, ale i místní lidé.

Za návštěvu stojí také asijská část Istanbulu. Přepravit se můžete třeba lodí.

Za návštěvu stojí také asijská část Istanbulu. Přepravit se můžete třeba lodí.

FOTO: Petr Veselý, Právo

Ve čtvrti nad přístavem najdete rodinné obchůdky s kořením, které tu pořídíte levněji než na Egyptském bazaru, krámky s bylinami, sušeným ovocem, nakládanou zeleninou, oříšky, sýry, olivami a nekonečnou řadou dalších dobrot.

Nenašel jsem odvahu, abych tu v pouliční restauraci vyzkoušel kokorec, grilované jehněčí vnitřnosti s oreganem, pepřem, olivovým olejem a slaninou. Ale malému kousku lahmacunu jsem neodolal. Tato turecká varianta pizzy měla na tenkém těstě krásně aromatickou směs mletého masa a zeleniny ochucenou citrónem.

V cukrárně Sekerci Haci Bekir jsme ochutnali lokkum. Tyto sladké kostky připomínají naše želé. Jsou plněné různými oříšky, případně datlemi, a obalované cukrem nebo kokosem. Vznikl prý tak, že jeden ze sultánů rád mlsal, ale měl problémy se zuby, proto nemohl kousat nic tvrdého. Tak mu jeho kuchař vymyslel lokkum.

Zkusili jsme i chalvu. Tato pasta se vyrábí z olejnatých semen (sezam, slunečnice, ořechy aj.) a výluhu určitých rostlin. Osladí se roztokem cukru. Na mě však byla už moc sladká. V jedné kaváren si někteří z nás dali typickou tureckou kávu. S českým turkem nemá nic společného. Barman ji vaří pomalu, ve speciální nádobě, v džezvě. Nechá ji jednou až třikrát vzkypět, záleží na tom, jak aromatickou a silnou kávu chcete mít. Pak ji nalévá do šálků.

Přiblížit se svým cílům můžete v historické tramvaji.

Přiblížit se svým cílům můžete v historické tramvaji.

FOTO: Petr Veselý, Právo

Já jsem si objednal turecký černý čaj. Obvykle se připravuje ve dvojité konvici. V dolní části je voda, v horní čaj, který se nejprve napaří nad vařící vodou, a teprve pak přeleje. Koncentrovaný hnědočervený nebo karmínový nápoj vám naředí podle chuti. Nalévá se do malých sklenic ve tvaru tulipánů a pije oslazený. Je příjemně osvěžující.

Nejde jen o to, abychom se nacpali

Navštívili jsme v Kadiköy vyhlášenou restauraci Ciya. Spolu s třinácti kolegy z různých zemí Evropy se dozvídáme víc o turecké kuchyni. Její tradice sahá až ke kočovným národům, velice rozmanitou se však stala v době rozkvětu Osmanské říše, kdy se inspirovala tradicemi jiných zemí.

To jsme poznali v Istanbulu v restauraci Asitane. Je jednou z těch, které propagují právě osmanskou kuchyni. Vychutnali jsme si tam například krémovou a jemnou mandlovou polévku. Ta se prý poprvé servírovala u příležitosti obřízky synů Sulejmana Nádherného (1539).

Nebo třeba meloun plněný směsí mletého masa, rýže, mandlí, rybízu a bylinek upečený v troubě podle receptu starého téměř 480 let.

Vynechat byste neměli ani tradiční tureckou kuchyni. Její kořeny sahají hluboko do minulosti.

Vynechat byste neměli ani tradiční tureckou kuchyni. Její kořeny sahají hluboko do minulosti.

FOTO: Petr Veselý, Právo

I současná turecká kuchyně je překvapivě pestrá. Pro různé oblasti této země s 81 miliony obyvatel bývají totiž typická trochu jiná jídla, navíc ji ovlivnily i kuchyně okolních zemí.

Předkrmy nám v restauraci Ciya přinášejí na mnoha malých talířcích, ze kterých můžeme zobat. A i z dalších jídel mi nejvíc chutná směs několika různě upravených mas s pečenými rajčaty a papričkami. Jako dezert dostaneme několik druhů kandovaného ovoce a kandované plody nedozrálých, ještě dužinatých vlašských ořechů i se slupkou. Ty byly velice delikátní pochoutkou.

Když se pak bavíme s tureckými kolegy, kteří píší o jídle, zdůrazňují nám, že zdejší kuchyni nevnímají jen jako záležitost kulinářskou, ale také jako hodně společenskou. Společné stolování pomáhá totiž udržovat dobré vztahy v rodině, zároveň vytváří přátelské vztahy se všemi lidmi, kteří ho dokážou ocenit.